sobota 31. března 2018

Tip na českou knihu- SÍŤ SNŮ

Název: Síť snů
Autor: Petra Kubašková
Počet stran: 320
Rok vydání: 2017
Nakladatelství: Fantom Print
Formát: Pevná vazba, e-kniha (ePub, kindle)

Anotace:


Monika, pětadvacetiletá ilustrátora na volné noze a také tak trochu kartářka, si od návštěvy muzea slibovala víceméně rutinu. S čím určitě nepočítala, byla tajemná žena, která se ji snaží varovat před smrtícím zlem, avšak volí k tomu způsob, který Moniku doslova připraví o spánek. Navíc má zachránit někoho, jehož jméno do té doby ani neslyšela. Po nitkách se začíná rozplétat prastarý příběh o lásce a nenávisti, oddanosti a marné oběti. Nyní má zemřít někdo další – nebo už se tak stalo? Moničin život se začíná pomalu a nebezpečně zapřádat do klubka tajemných událostí a osud jí navíc postaví do cesty muže, který jí může ze všeho pomoci ven, nebo ji stáhnout mnohem hlouběji. Příběh dvou žen, které uměly mluvit se zemí, uvízne v zákeřné síti snů a pradávné zlo mezitím sílí a vyčkává; stačí jediná nesprávná myšlenka v tu nejméně vhodnou chvíli a celý svět je najednou proti vám.

Na slovíčko s autorem:

1. Jaký je to pocit, napsat vlastní knihu?

Samozřejmě skvělý, i když autora mohou potkat různé peripetie, protože rukopisy pochopitelně procházejí schvalováním a následnými redakčními úpravami a na vše se čeká. Výsledek ale je, že vašim postavám a příběhu byl vdechnut život. Jakkoli jsou „jen na papíře“, pro vás jsou tak trochu skutečné, mají své strachy, touhy, radosti i strasti. Nejkrásnější moment, myslím, nastává, když se příběh uzavře, získá celistvost, dospěje k závěru, k němuž jste celou dobu směřovali – a následně s vámi i čtenář.

2. Co vás vedlo zrovna k tomuto tématu knihy?

Tajemné, těžko vysvětlitelné věci mne lákaly odjakživa. A také historie, kterou jsem konec konců studovala a potom i trochu učila na střední škole, ačkoli v mém úvazku převládaly tehdy cizí jazyky. Vždycky jsem litovala, že se do historie nemohu přímo podívat, že neexistuje nějaký stroj času nebo historický dalekohled, kterým by bylo možné nahlédnout přímo do té doby. Kdysi jsme byli se studenty na přednášce v archivu, kde nám pan archivář vykreslil naše město, jak vypadalo ve středověku, před šesti sty lety. Vždycky si představuju, že lidé, kteří obývali náš prostor před námi, zde zanechali nějakou stopu, přestože ji dnes už asi vnímáme pouze skrze památky stavební, písemné a hmotné. A tak vznikla Síť snů, příběh, v němž se hlavní hrdinka Monika skrze sny a také hypnotické stavy nechá zavést do prožitků druhé hlavní hrdinky. Někdy mám pocit, že jsem tam byla s nimi – ale vím, je to jen fikce. Přesto by takový prožitek byl krásný, i když nemožný – a právě od toho máme literaturu, dovoluje nám prožít nemožné.

3. Chtěla byste vzkázat něco čtenářům, které vaše kniha zaujala?

Že jsem moc ráda, pokud je příběh oslovil. Psala jsem ho nejen proto, abych si splnila vlastní sen, ale také proto, aby čtení připravilo nějaký prožitek ostatním. Jestli se to povedlo, účel byl splněn a já jsem šťastná. A že děkuji za jejich přízeň.

4. Jaká byla vaše cesta k vydání knihy? 

Nejprve jsem dlouho a v naprosté tajnosti psala. Nevěděla o tom ani rodina, svěřila jsem se pouze nejbližším kamarádkám, které jsem zároveň požádala, zda by si rukopis nechtěly přečíst. Přistoupily na to, za což jsem moc a moc vděčná. Tenhle člověk jménem betačtenář musí sebrat odvahu a říct kamarádovi, co se mu na příběhu nezamlouvá, co by měl podle něj přepsat, vymazat, dopsat, upravit… Měnila jsem v průběhu psaní této své prvotiny několik pasáží, další úpravy samozřejmě vždy proběhnou po přijetí rukopisu. Já jsem si na přijetí musela počkat, ale trpělivost se vyplatila. S paní redaktorkou Kateřinou, které byl rukopis svěřen na korektury, byla vynikající spolupráce, myslím, že jsme se na sebe pěkně naladily. Když potom kniha vyšla, bylo to pro spoustu lidí docela překvapení.

5. Co byste vzkázala lidem, kteří by chtěli vydat vlastní knihu?

Pište srdcem, pište tak, jak byste jednali, kdybyste měli takové a takové osobnostní rysy každé konkrétní postavy – kladného hrdiny, záporného, vedlejší postavy – všechny prožijte, dejte příběhu rámec, nechte se vést tím, jak události plynou v příběhu samotném tak, jak by se nejspíš odehrál, kdyby byl skutečný – váš skutečný. A nechejte ho dospět k završujícímu a uspokojivému konci. To je moje osobní rada, ale myslím, že univerzální recept neexistuje. Někdo píše živelně, jiný do osnovy, každý si to musí osahat. Každopádně všem fandím, pokud mají vůli a chuť se do něčeho takového pustit! Potom už je potřeba najít nakladatele, který vydává knihy podobné těm vašim, doufat ve štěstí a také se nenechat odradit, pokud to napoprvé neklapne. 

6. Jaký máte názor na nedůvěru nakladatelů v české začínající autory? 

Podle mého soudu je to hodně individuální a také dost záleží na štěstí. Existují i literární agenti, kteří nové talenty vysloveně hledají, anebo nakladatelství, která ráda přijmou novou krev. Jsou různé časopisy, kam mohou autoři zasílat své povídky, nebo se mohou prezentovat na blogu či na různých fórech, potom myslím, že má nakladatel již trochu představu o tom, co může od začínajícího autora čekat. Samozřejmě se s větší pravděpodobností přijímá autor, který se už osvědčil a který má již vytvořenou čtenářskou základnu, ale nutno pamatovat na to, že každý osvědčený autor byl jednou na začátku. Myslím, že ani úvodní odmítnutí není hned nutné brát jako neúspěch a určitě je dobré zkusit štěstí jinde.

7. Máte v plánu další knihu? Pokud to tedy není tajné. 


Tajné to určitě není, jen je to jaksi v tuto chvíli proces, který aktuálně probíhá. Další knihu mám napsanou, zcela nezávisle na mé prvotině. Je o historickém jádru Prahy, o čarodějkách, o přátelství, které lze najít i na těch nejméně pravděpodobných místech a v maximálně nepředvídaných situacích. 

Ukázka knihy:

Už jsem to začínala zvládat. Marek odešel před necelými dvěma měsíci. Během prvního týdne jsem probrečela snad každou noc, muchlala jeho polštář, ležela obličejem na mobilu a doufala, že si to ještě rozmyslí, že se vrátí, ale… Teď už jsem věděla, že jeho rozhodnutí je neměnné. Že nám odzvonilo. Potkala jsem ho totiž s ní. Vypadali šťastně a zamilovaně, a tak jsem se mohla buď pasovat do role zmoklé slepice, nebo to nějak důstojně dotruchlit až do úplného citového vystřízlivění. Rozhodla jsem se pro to druhé. A tak jsem se teď opečovala levandulovým tělovým olejíčkem a dala dobrou noc Karlovi, mému papouškovi žako, který umí říkat dobrrrrý den, i když při tom chraptí a ráčkuje, a určitě si sám od sebe nepoletí hledat novou paničku. A kdyby náhodou, tak na něj mám šikovnou klícku. Vzala jsem si do postele rozečtenou knížku a někdy v průběhu svého one-woman večera blaženě usnula.
Zdál se mi divný sen. Šla jsem zvláštní, divokou krajinou. Jako by byl den a přesto nebyl, jako by slunce zapomnělo vyjít, ale přesto nepadla úplná tma. Vládlo podivné šero, pusto, dusno, mračna visela nízko a hnala se mi nad hlavou, ale necítila jsem žádný vítr, vzduch byl zcela mrtvý. Kráčela jsem vysokou, orosenou trávou, která studila a šlehala mě přes lýtka. V bosých chodidlech jsem cítila chladnou zem, kamínky, větvičky, všechno tlačilo, píchalo…
Někdo mě pohladil po vlasech. Jako když mě matka budívala v sobotu ráno.
„Mami?“
Zastav se.
Není to hlas matky. Vlastně ani nepromlouvá slovy. Přesto rozumím všemu a vím, co chce. Vím, že spím. Chci se vzbudit. Nejde to. Snažím se otočit, pohlédnout do tváře té, která ke mně promlouvá, studenou rukou se dotýká mých vlasů a ramene.
Znenadání mi šeptá přímo do ucha, docela zblízka. Poslouchej mě. Neublížím ti.
Nemám strach, chci poslouchat, přivírám ve snu oči, slyším šumění větru, který se zčistajasna zvedl. Pouze vítr a její hlas.
Vykopali mé kosti. Zastav ho. Zachraň ji. Zachraň Ethel.
Ruka mě pustí. Vím, že teď se můžu otočit. Dělám to pomalu. Kousíček po kousíčku. Tuším, koho tam najdu.

Pokud vás kniha zaujala, naleznete ji zde. Můžete také sledovat autorku na Fb zde, či na jejím webu.

Žádné komentáře:

Okomentovat